V Hojsově Stráži mají na informačním centru takovouto předpověď počasí. A má být krásně, i když je všude bílo.
Podniková ubytovna z bývalého zámečku.
Pohled od zámečku na Hojsovu Stráž. Cesta mi až sem trvala 5,5 hodiny (bus - vlak - bus - vlak - vlak - bus).
Je krásný podzim a tahle žlutolistá cesta to jenom potvrzuje.
Tyhle muchomůrky červené jsem fotil uprostřed drsného krpálu nahoru pod vrchol Můstek.
No ale tahle muchomůrka je přímo ukázková. Po extrémně suchém létu byla letos hrozná bída na houby, ale muchomůrkám červeným se obecně dařilo.
Když se přehoupnete přes rozcestí Pod Můstkem, dojdete už po asfaltu k Tomandlovu křížku.
Rozcestník u Tomandlova křížku.
Na Pancíři je pěkná a otevřená hospoda. Dal jsem si tam oběd, tři plzničky a krátil čas, protože kamarádi ještě stále nevyrazili z Ostrého. Přišla se na mně podívat i tahle krásná kočka.
Pancíř byl v mlze, zatímco kamarádi na Ostrém i na Svarohu měli nádherný výhled do krajiny.
Přece jenom je Pancíř pouze 1214 metrů nad mořem, kdežto Ostrý 1293 a Svaroh dokonce 1334 m.
Na vrchol Pancíře vede sedačková lanovka od Železné Rudy, takže se spousta turistů nechá vyvézt jak na naší Kleť. Proto tu bylo taky tak plno.
Na druhé straně je lyžařský vlek.
Do Železné Rudy jsem přišel už za úplné tmy poté. Svítí tam všude neónové nápisy v němčině, přišel jsem si jak v Las Vegas.
Kouzelné tramské zátiší - kytara, klobouk a plzničky.
Každé ráno si připíjeli kamarádi Henliho soběránem s heslem: "Myslete na Atoma". A opravdu mi tam pár kapek ještě nechali.
To Anťák měl hned po vzbuzení chuť na úplně jiné Soběráno - z plzeňského Prazdroje.
Ráno přišlo hned loučení. Láďa s Jírou míří za kamarády do Dlouhé Vsi, my se s nimi setkáme až v sobotu večer, protože se nám nechce být dvakrát ve stejné hospodě.
"No tak mi to zase vrať!" Anťák se rozdělil s kamarády o svou snídani.
Poslední společné foto - Láďa, Henli a Jíra odjíždějí pryč, já s Barčou a Anťákem pokračujeme z Alžbětína dál do Prášil.
Musel jsem si vyfotit Jírovo překrásnou domovinu T.O. 3.míle.
Není nad ranní čaj.
Alkoholikem se člověk nenarodí, tím se stane až s kamarády, že Barčo...
Loučení s Henlim. S tím se bohužel v sobotu nesetkáme, protože jede dneska domů. Končí mu totiž hlídání na koně.
Zato tyhle koně hlídání nepotřebují, ty se pasou na šumavských pastvinách sami.
Z Alžbětína jsme zamířili k jezírku na hraniční čáře. Batohy jsme nechali v lese u nové pohraniční roty a vyrazili na lehko.
O kilo lehčí Anťák.
A jeho hladová Matylda. Anťák je lenoch a se žrádlem pro psa se netahá. Po třech dnech jí koupil velkou konzervu v Prášilech, tu Matylda celou sežrala, vyblila a zase sežrala.
Cestou k jezírku už se dralo slunce skrz stromy.
Tohle je úplná pohádka.
Byli jsme rádi, že se nemusíme válet doma jako ostatní, kterým se jezdit na konci října vandrovat už nechce z důvodu škaredého počasí.
V případě nouze se dá dole pod Debrníkem přespat v přístřeší.
Ještě stále jsme v národním parku Šumava ...
... a šup, už jsme v zemi krále Miroslava.
Kdysi to byl strašák a nikdo se sem nedostal, dneska je hranice bez problémů průchozí.
Celé okolí se jmenuje Debrník, včetně tohoto potoka tekoucího od stejnojmenného vrcholu.
Tohle nám někdo sežral, že se nám podařilo nafotit bobra. Bobři pod jezerem skutečně jsou a našli jsme i fotopasti, které je mají monitorovat a chránit. Anťák tu byl předloni a dole jsou skutečně bobří hráze.
Tohle kouzelné místo se oficiálně jmenuje Obere Schwelle.
Anťák se jde podívat na bobry.
Tohle byl hodně pokroucený strom.
Na podzim je na Šumavě klid a pohoda, proto sem jezdím tak rád.
Tahle fotka se mi moc líbí, jak se stromy odrážejí od hladiny jezera.
K tomuhle uměleckému fotu mě vyhecoval Anťák, který si kapek všiml.
Je to sice trochu kýčovité, ale mně se to líbí.
Udělal se krásný den a slunce to pralo do kopců. My s Barčou jsme sice chtěli zajít na polívku a pár piv zpátky do Alžbětína, ale Anťák byl nekompromisní. Ale udělali jsme dobře, ten krpál nahoru byl snad nekonečný.
Jsme téměř nahoře, v místě, kde kdysi stála stará rota.
Teď už tady nezůstalo vůbec nic, vše je vyčištěné a zůstala jen příroda a jediné místo, kde se dá autem otočit.
Stoupáme ještě výš a koukáme na nejvyšší horu Velký Javor (1456 m n.m.) na německé straně.
Celý hřeben se táhne skoro rovnoběžně s tím, co šlapeme na české straně my.
Jsme nahoře, lavičky nikde, a tak jsme si udělali polední pauzu na suché trávě. A bylo tam božsky, dalo se i opalovat.